Pavel Gabzdyl - 17. 4. 2002 | přístupy: | vytisknout článek
Asi nejslavnější stopou po střetu naší planety s cizím kosmickým tělesem je kráter Chicxulub, který je podle mnoha názorů zodpovědný za velké vymírání rostlinných i živočišných druhů na přelomu druhohor a třetihor. Díky novým geologickým vrtům je tento kráter opět v centru pozornosti.
Od objevení této struktury uběhlo už
více než dvacet let, avšak jeho nález směl být
publikován až v roce 1991. Od té doby byla tato
struktura podrobena mnoha geologickým a
geofyzikálním studiím. Nově objevený kráter s
průměrem zhruba 165 kilometrů dostal jméno podle
vesničky Puerto Chicxulub, která leží
přibližně nad jeho centrem. Podivné slovo pochází
od Mayů a lze ho přeložit jako "ďáblovy rohy". I
když se jedná o skutečně velký útvar, nenašel by
běžný turista ve zdejším pralese téměř nic
zvláštního. Celá impaktní struktura je totiž
dokonale pohřbena pod kilometr silnou vrstvou
vápencových sedimentů, která se zde za dobu
existence kráteru navršila.
Už počátkem padesátých let bylo v oblasti tehdy ještě netušeného kráteru uskutečněno několik geologických vrtů, které realizovala mexická naftařská společnost Pemex (díky průzkumu iniciovaného touto společnosti byl v roce 1978 kráter objeven). Všechna cenná jádra vyvrtané horniny však byla zničena v roce 1979 při nešťastném požáru skladu, ve kterém byly uloženy.
Koncem minulého roku se však uvnitř zarostlého pralesa začal znovu ozývat hluk vrtné soustavy -- tentokrát pod vedením Arizonské univerzity, s cílem získat vzorky z hloubky alespoň 1 800 metrů. Nový vrt se rozběhl 3. prosince v oblasti Yaxcopoil asi 40 km jihozápadně města Mérida. V polovině ledna mohli vědci konstatovat, že se jim podařilo provrtat 800 metrů mocnou vrstvu vápencového nadloží a také horniny zvané suevit (hornina přeměněná obrovskými tlaky a teplotami právě při impaktech).
20. ledna se však vrtací souprava znenadání zasekla a projekt musel být na další tři týdny pozastaven. Na plné obrátky se mohl znovu rozjet až 7. února, ale drahý čas v projektu za 1,5 milionů dolarů se kvapem chýlil ke svému konci. Finální vrt byl uskutečněn 23. února a vědci při něm získali jádra z hloubky 1 510 metrů. David A. Kring z Arizonské univerzity ale tvrdí, že kdyby nedošlo k závadě, mohl by vrt dosáhnout hloubky až 2,5 km.
Vrtná jádra z tohoto nákladného projektu nyní putují do Národní univerzity v Mexico City, kde budou podrobeny pečlivému výzkumu. Zkoumány budou nejen impaktní brekcie (stmelené úlomky hornin) ale také vrstvy hornin nad kráterem. Zastoupení některých aerosolů totiž v těchto horninách totiž může napomoci v rekonstrukci podmínek, jenž panovaly v této oblasti krátce po katastrofickém impaktu, který měl nepochybně vliv na klima celé naši planety.
1 887 586 návštěv od 1. března 2003
