Zvířetník na Kleti II. (2002)

Jana Tichá - 20. 12. 2003

Sýkorky střídavě řvou a cpou se slunečnicovými semeny. To je neklamným znamením, přesnějším než teploměr či astronomická ročenka, že začala zima. Ale to už znáte z předloňského článku v Instantních astronomických novinách.

Když mohou mít série filmy, proč ne články. Nadto sýkorky od té doby zdokonalily svůj systém. Jedna neustále hlídá na keři pod naším oknem a pokud dlouho nic nenasyspeme, tak řve. Romantici si myslejí, že zpívá. Pokud nevydržíme a dodáme další dávku slunečnic (nic jiného nezobou, ptačí zob zahazujou), tak svolá kolegy a kolegyně snad z celého polesí -- koňadry, modřinky pankáčky parukářky i babky. Ty se rozsadí do fronty na keř (pro přesnost, je to šeřík), bleskurychle se střídají, vše vyzobou a celý cyklus se opakuje.

Původním záměrem naší observatoře bylo mít velké auto na dovoz dewarek s kapalným dusíkem na chlazení CCD čipu. Zvířátka míní, že je to na dovoz slunečnic a piškotů. Piškoty sice kradou i sojky, ale jsou určeny hlavně kunám. A co kuny? Ty byly přímo donuceny okolnostmi svůj krmící systém zdokonalit. Tedy okolností jménem KLENOT.

Ovládací počítač původního 0,57metrového zrcadlového dalekohledu se nacházel (a stále nachází) v klasické místnosti s klasickým oknem. Pod ním (či dokonce na něm) bylo lze loudit piškoty celou noc. KLENOT má řídící centrum s cedulí Control Room, ovšem bez okna. stav oblohy hlídá hlídací kamera. Stav kuňáků (zatím?) další kamera nehlídá a tak nemají, kde loudit. Jejich chytré šelmí hlavičky brzy vypozorovaly, že po napuštění kapalného dusíku a otevřením kopule na temperaci je třeba vyčkat vychlazení čipu (na nějakých mínus 90 stupňů celsia). Během té hodinky astronomové ještě nesedí v řídícím centru, alébrž vyhlížejí z pracovny z okna, zda se záludně nezatahuje, a to je ten nejvhodnější čas urychleně vyloudit piškoty na celou noc.

Takže teď, jak slyší kuny z lesa pootevírání klenotové kopule, přibíhají. Ten čas přibližně odpovídá občanskému soumraku, takže možná nešpicujou ouška, ale listují za pařezem hvězdářskou ročenkou (no, ony tam mají připojení na KUNYQUEST a on-line si to počítají na internetové ročence, ale to na ně nebudeme říkat nahlas).

Že vám tenhle předvánoční článek přijde příliš veselý? Tak jednu srpnové zvířecí setkání. Veverky máme jak kolem kleťské tak kolem budějovické hvězdárny (tedy veverky nějak vůbec rády obklopují astronomické instituce - znám třeba pražské planetárnické, viděla jsem veverky náležící k Harvard Center for Astrophysics, o proslulých veverkách z Mt. Graham jsem jenom četla. Chtělo by to podrobnější výzkum.).

Ale tahle veverka byla českobudějovická. O srpnových povodních opustila "přízemí" jindy tak pohostinné zahrady hvězdárny, rostlinstvem i zahozenými školními svačinami oplývající, a vylezla na strom. Strom naštěstí ani pětisetletá voda na Vltavě nevyvrátila a tak tam pár dní setrvala.

Asi tam bylo co jíst a po dešti i co pít. Veverky to mají přece jen jednodušší než my. Pak se konečně rozhodla prozkoumat terén. Opatrně slezla po kmeni k zemi a položila pacičku do blátem pokryté trávy. Nejenže to bylo mokré, ale hlavně velmi velmi smradlavé. Rozhodně jí to nenadchlo. Uraženě se rozhlédla. V celém parku jsme byli jen my z hvězdárny a dvě městské policistky. Asi nás všechny znala z dřívějška od vidění, ale přesto nad námi zakroutila hlavičkou, co to máme v tom parku najednou za nepořádek (kdyby nepořádek ... přímo jí to bylo vidět na čumáčku, co si o nás myslí), a rychle se vrátila "do vyšších pater". Uchlácholilo jí teprve, když k nám opět začaly chodit školní exkurse. To už bylo poměrně sucho i čisto. A navíc dětský obdiv. a svačiny.

Tak ať žijí veverky. Veselé vánoce.