Suché či mokré planetky?
Miloš Tichý - 29. 10. 2009
Je na planetkách voda? Z hlediska vývoje Země a života na naší planetě velice zásadní otázka. Dva výzkumné týmy přišly nyní s prvním přímým důkazem existence vody na povrchu planetky. Objev podporuje teorii, že vodu na Zemi nemusely bezpodmínečně dopravit jen komety, ale že svou roli v tomto mohly sehrát i asteroidy.
O planetkách se obecně soudí že jsou to pevná kamenná či kovová tělesa, kdežto komety jsou tělesy ledovými. To je dáno obecně vznikem těchto těles, přesněji řečeno oblastí jejich vzniku ve sluneční soustavě. Předpokládá se, že planetky se zformovaly před "sněžnou linií" sluneční soustavy, kde případný led na jejich povrchu postupně vysublimoval.
Není tudíž momentálně úplně zřejmé jak může existovat led v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem.
V roce 2008 Andy Rivkin a Joshua Emery zjistili,že planetka (24) Themis, vzorný to člen hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, může mít na svém povrchu vodní led. Vodní led prozradilo měření spektra povrchu planetky v infračervené části spektra. Nyní bylo toto tvrzení podpořeno dalším týmem s užitím stejného teleskopu, NASA's Infrared Telescope Facility na Havaji. Nová pozorování ukazují na vodní led s příměsí organických molekul, který je rozprostřen na povrchu planetky.
spektrum povrchu planetky (24) Themis (Zdroj: A. Rivkin, J. Emery)
Toto zjištění je poměrně překvapivé, protože v dané vzdálenosti od Slunce by se z povrchu planetky měla odpařit vrstva ledu tlustá jeden metr každým rokem. Led je nestabilní, a tudíž je potřeba najít mechanismus, jak se vlastně tento led na planetce ocitá.
Jednou z variant je, že se s planetkou Themis srazil ledový objekt, který zanechal na povrchu planetky ledový krunýř. Jinou teorií je událost, že led mohl být součástí původního pratělesa planetky, které se rozpadlo před 2,5 miliardami let a tento rozpad zformoval rodinu planetek Themis, které obíhají kolem Slunce na podobných drahách. V tomto případě byl dříve led ukryt pod vrstvou prachu a skal, která jej chránila před vlivem slunečního záření a zabránila tak jeho odpaření do prostoru. A srážka s jiným kosmickým tělesem mohla tuto krustu porušit a obnažit tak ledovou vrstvu.
Až doposud jsme měli jen nepřímé důkazy o existenci vodního ledu v planetkách. Hustota největší planetky hlavního pásu - (1) Ceres - ukazovala na skutečnost, že obsahuje poměrně značné množství vodního ledu, ale zkoumání vlastního povrchu tohoto tělesa nepříneslo žádné náznaky existence vody. Výsledky zkoumání planetky (24) Themis mohou do tohoto výzkumu přinést nové světlo, že například i v případě Ceres je voda důmyslně ukryta pod jejím povrchem. Důležité je, že objev byl nezávisle učiněn dvěma týmy.
povrch planetky (1) Ceres
(Image: NASA/ESA/J. Parker/SWRI/P. Thomas/Cornell U/L. McFadden/University of Maryland/M. Mutchler/Z. Levay/STScI)
Je možné, že se díky tomuto objevu a v očekávání objevů následných budou muset mírně poupravit i teorie vzniku celého našeho planetárního systému a i teorie o tom, jak se na Zemi vlastně vzalo tak velké množství vody.
K danému závěru ukazovala již i skutečnost, že v posledních letech byla v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem nalezena hrstka planetek s ohonem, který mohl být vytvořen právě sublimujícím ledem (viz článek Komety převlečené za asteroidy).
Naneštěstí tyto "komety hlavního pásu" ("main-belt comets"), jak se jim někdy říká, jsou poměrně hodně vzdálené od Země a slabé, takže zatím nebylo možné pořídit jejich kvalitní spektra a prozkoumat existenci vodního ledu v jejich ohonech. Dvě z takovýchto "komet" (celkem ze čtyř doposud objevených) patří právě do rodiny Themis.
Doposud se v teoriích předpokládalo, že vodu na Zemi přinesly hlavně komety. V posledních letech dostávala tato teorie však nemalé trhliny - neodpovídalo množství vody (komety tolik vody přinésti nemohly), a nadto neodpovídalo ani izotopové složení vodíku v kometárním vodním ledu. Pokud se opravdu najde další voda v planetkách, podaří se i zjistit izotopové složení, je možné, že vodu do oceánů nám přinesly právě planetky.
Zdroj: New Scientist