Prásk!

Jiří Dušek - 30. 1. 2002

Způsobil zánik řady civilizací doby bronzové pád menší planetky ? Možná ano.
Faktem je, že kolem roku 2300 před naším letopočtem došlo na Středním východě k radikálnímu zlomu. Z ničeho nic zmizelo z povrchu zemského několik stovek sídel doby bronzové. Prosperující vesnice a vesničky od Mezopotámie, přes dnešní Izrael, Egypt až po Řecko lidé najednou opustili a nebo rovnou zcela zlikvidovali. V centrálním Iráku například zmizela Akkadská civilizace s tajemným, napůl mytologickým vládcem Sargonem, v Egyptě došla na konec cesty pátá dynastie faraónů, kterým vděčím za nádherné pyramidy, rozplynuly se i osady ve Svaté zemi.

Většina archeologů i paleoklimatologů se shoduje v názoru, že tehdy došlo k "nějaké" dramatické, rozsáhlé katastrofě. Zatím se však nedohodli na tom, co jí způsobilo. Spekulace vysvětlující dávnou apokalypsu byly nejrůznější, například lokální války nebo změny klimatu, a už dávno se mezi ně zařadila i možnost pád menší planetky. Tato teorie však měla jednu podstatnou nevýhodu: chyběl kráter, který by po takové srážce zůstal.

Před několika týdny však došlo v této historické detektivce k zásadnímu zlomu: Sharad Master z jihoafrické University of Witwatersrand objevil v Iráku velmi nadějnou strukturu, která může být kráterem o průměru tři a půl kilometru. Na satelitních záběrech je totiž patrný kruhový útvar s charakteristickým miskovitým tvarem.

"Byla to v podstatě čirá náhoda," komentoval objev doktor Sharad Master. "V časopisu jsem si četl článek o projektu Sadama Husseina na stavbu zavlažovacích kanálů, který doprovázel satelitní snímek dané oblasti s řadou nejrůznějších útvarů. No a jeden byl velmi, velmi nápadně kruhový."

Kráter leží v bažinaté oblasti Al‘ Amarah, jenom dvacet kilometrů od soutoku Eufratu a Tigridu. Kvůli dřívějšímu vojenskému využití této oblasti byla proláklina vyplněná vodou, navíc obklopená zhruba půl kilometru temným prstencem. Na světlo boží se dostal až po částečném odvodnění mokřin, takže dnes na satelitních snímcích vypadá jako barevná skvrna. Kráter totiž obarvily nánosy vysrážené soli.

Domněnka samozřejmě čeká na své potvrzení (a nebo taky vyvrácení). Pokud ale výzkum dopadne kladně, pak bude kráter Al‘Amarah nejvýraznějším příkladem zásahu kosmických srážek do vývoje samotného člověka. Navíc se ukazuje, že podobně si s námi mohl zahrát i meteorit, který ve stejné době vytvořil v Argentině kráter Rio Cuarto. Zdá se tedy, že planetky a neméně nebezpečná jádra komet zasahovaly do našich dějin víc, než by nás napadlo i v těch nejdivočejších snech. Ostatně, možná o tom zůstala i zmínka ve známém Eposu o Gilgamešovi:

Jakmile zazářil první třpyt jitra, ze základu nebes mrak černý vystoupil, bůh Adad hřímal v něm, Šullat a Chaniš kráčejí vpředu. Kráčejí co nosiči trůnu přes hory, země, Erragal stavidla vytrhne. Kráčí bůh Ninurta a nechá přetékat hráze. Anunnakové pochodně zvedli a jejich září zemi zažehují. Zděšení z Adada stoupá až k nebi, veškeren jas v temnotu mění. Zem širá jak hrnec se tříští.

Po celý den vál jižní vítr, dul prudce, vodami přikryl horstva, jak vřava bitevní napadal lidi. Bratr již ani nevidí bratra, a lidi s nebe již poznati nelze. Tu sami bozi se potopy lekli, prchnuvše vystoupili až k novu nebi.

Jako psi choulí se bozi, skrčeni na rampě jeho. Jako rodička Ištar křičí, naříká vládkyně bohů krásnohlasá: 'Někdejší dnové v bahno se přeměnili, protože zlo jsem kázala ve shromáždění bohů, vyhlásit válku ke zničení lidstva, já, já, která jsem zrodila lidstvo? Jak potěr rybí teď moře se plní.'

A bozi Anunnakové naříkají s ní. Bohové sedí schouleni v pláči. Mlčí jejich rty...