O povrchu Erosu

Miloš Tichý - 4. 12. 2004

Vědci z arizonské university přišli na to, proč Eros, největší blízkozemní planetka, má na svém povrchu malé množství malých kráterů.

Když od února 2000 do února 2001 obíhala kolem planetky sonda NEAR-Shoemaker a mapovala jeho povrch, objevila, že povrch planetky je pokryt regolitem, navršenými vrstvami balvanů, menších kamenů, prachu a četnými osamocenými velkými balvany. Sonda též objevila místa, kde se hornina nedávno sesula ze svahu. A nadto poblíž takovýchto sesuvů nebyly nalezeny žádné menší krátery, jak se dalo na povrchu Erosu očekávat.

Povrch Erosu (Foto: NASA)

Z modelů a studií se usuzuje, že seizmické otřesy (tj. obdoba pozemského zemětřesení) byly schopny zahladit asi devadesát procent malých kráterů, tj. takových, jejichž rozměr nepřesahuje 100 metrů (tj. jako je délka fotbalového hřiště). Takovéto seismické otřesy vznikají srážkami planetky Eros s kosmickým smetím, čili malými meteoroidy a planetkami na kolizní dráze.

Pro představu - hlavní osa planetky Eros má pouhých 33 kilometrů, šířka tělesa je 13 kilometrů. A toto malé těleso má samozřejmě i velmi malou gravitaci. A tak když metrové či dvoumetrové a větší těleso narazí na povrch planetky, impakt "spustí" globální seizmické otřesy. Analýza ukazuje, jak chvění narušuje, destabilizuje horninu pokrývajících Erosův povrch. Oproti tomu, co známe ze Země, se balvany a prach na povrchu Erosu pohybuje dolu po svahu postupnými posuvy a poskoky, než jedním větším sesuvem. To způsobuje malá gravitace planetky. Při vzniklých otřesech se regolit promíchával nejen v horizontálním, tj. sesuvy, ale i ve vertikálním směru. Prach a drobné úlomky kamení, které byly po dopadu meteoritu vyvrženy do prostoru na balistickou dráhu, dopadaly vzhledem k malé gravitaci velmi pomalu zpět na povrch planetky, přičemž zaplňovaly vzniklé malé krátery.

Pokud by se Eros nalézal v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, dvě stě metrový kráter by se tímto způsobem zaplnil za asi 30 milionů let. Jelikož ale je vně tohoto pásu, může tento proces trvat až tisíckrát déle.

Povrch Erosu (Foto: NASA)

Výsledky modelování odpovídají pozorováním sondy NEAR-Shoemaker. Namísto původně očekávaných 400 kráterů menších než 20 metrů na čtvereční kilometr Erosova povrchu, je tam průměrně pouze 40 takovýchto kráterů.

Analyzována byla i vnitřní struktura Erosu. Planetka je pravděpodobně roztříštěným monolitem, který byl rozbit velkými srážkami a pohromadě drží převážně gravitační silou. Důkaz pozorujeme na množství rýh a hřbetů vedoucích po celél povrchu planetky, tak i jen regionálně.

Velké impakty vedly k "rozbití" Erose až k jádru, zatímco malé impakty rozdrolily pouze jeho vrchní slupku. Proč je důležité zkoumat takovéto procesy? Pokud by se ukázalo, že některý z blízkozemních asteroidů je na kolizní dráze se Zemí, tyto informace budou velice důležité pro plánování záchrany života na naší planetě.

A jelikož Eros strávil část svého planetkového života i v hlavním pásu planetek, dostáváme zároveň informace o tamních srážkách. Ty budou důležité pro plánování dalších vesmírných misí včetně misí s lidskou posádkou. V hlavním pásu jsme doposud schopni sledovat tělesa pouze o rozměrech stovek metrů a výše, kdežto analýza povrchu Erosu nám přinesla informace o tělesech až o dva řády menších, tj. metrových, které na něj dopadly. Ty by mohly zničit jakoukoliv kosmickou sondu. Toto zjištění nám tak dává informace o velikostech a množství takto malých planetek hlavního pásu.

Zdroj: University of Arizona