KLEŤSKÝ ZVÍŘETNÍK XVI.

Jana Tichá - 31. 12. 2016

Mám s kuňáky potíže. Dělají si ze mne blázny. Předjedu před budovu hvězdárny. S naším stříbřitým, dlouhým, širokým a velkým vozidlem, vhodným na zdolávání Kleti v létě i v zimě.


stopy kuního inspektora na Kleti od kopule ke kopuli

S pocitem, že nemohu stát jen tak šejdrem, jej na několikrát rovnám podél chodníku. Když jsem konečně spokojena (s výslednou polohou auta, nikoliv s počtem pokusů), vypnu motor. Než stačím vytáhnout klíč ze zapalování, vyběhne zpod jedle kuňák a plavně běží podél keřů. Ohlédne se na mne přes rameno s mírně vyčítavým výrazem "kdyby tu kdosi uměl parkovat a nepopojížděl na desetkrát, tak bych se nevzbudil a pod tou jedlí si v klidu po obědě dal šlofíka". Oběhne popelnici, huňatý ocas za ním povlává. Mine rozměrný keř rododendronu, ouška postavená, hustý kožich učesán, až konečně zmizí někde za jedlovcem." Kdyby chtěl, zmizí mi z očí rychlostí blesku. Nebo ho vůbec neuvidím. Tento téměř protestní nepříliš rychlý běh oprsklých šelmiček už znám. Z Kleti. Jenže tento veledrzý kuní exemplář pobíhá po zahradě naší městské, českobudějovické Hvězdárny a planetária. Narozdíl od mnoha a mnoha veverek jsem tu za dvacet let kunu neviděla. Jsem v šoku. Jdu si na oprsklou kunu postěžovat spolupracovníkům.

Ti prvně zírají. A pak - pak ze mne mají legraci. Ptají se: "Ty sis toho kuňáka přivezla z Kleti?" "Kdy ho vrátíš?" "On chtěl na vánoční trhy?" "Kde seděl?" Odmítám a vyvracím dotazy. Přece vidím, co dávám do auta. Otevřené ho na Kleti nenechávám. Nastupujícího kuňáka bych si všimla. Kdyby dovnitř proklouzl, přece by nevydržel v klidu tři čtvrtě hodiny z Kleti do Budějovic. "Jsme zvědaví, jestli teď sedí u auta a čeká na odvoz", vyprovázejí mne. Zklamu je i vás. Neseděl.

Večer na Kleti. Přichází první, plašší návštěvník. Žere švestky, lísková jádra, sušené brusinky, plátek jablka. Odchází. Za chvíli rána. Na parapetu přistane druhý, oprsklejší kuňák. Když sežere první dávku, domáhá se nášupu škrábáním drápky po skle. Během instalace přídavku téměř neuhne. Chválím jiskrné černé oči, sněhobílou náprsenku, hebká ouška, samozřejmě hustý huňatý tmavohnědý zimní kožich. Později večer se sejdou na okně dokonce oba naráz. Známé firmy jsou tedy obě na Kleti. Na ztrátu nějakého omylem odvezeného příbuzného si nestěžují.

Pak zas cesta dolů a za pár dní nahoru. Když před odjezdem na českobudějovické hvězdářské zahradě sedám do auta, najednou zírám na flek na čelním skle. Není to jen tak nějaký flek. Je to otisk kuní tlapky. Rozluštím na skle další dva otisky. Po přední kapotě vede přímo řádka kuňáčích stop. Vystoupím. Klepu na plechy. Nikdo nikde nevybíhá. Na odvoz též nikdo nečekal. Auto jde nastartovat a s ničím není problém. Nic neokousal. Prostě si ze mne jenom dělá blázny.

Jen já pořád nevím, zda to byl kuňák českobudějovický nebo kuňák kleťský na výletě :-) A zda mu nedlužím odvoz zdarma?

Fotopříloha ze života kleťské zvěře (c) 2016, Jana Tichá


veverčí stopy na Kleti


kuníci se na Kleti opět rozmnožili

Článek byl vytištěn z: www.planetky.cz
Adresa článku: www.planetky.cz/clanek/kletsky-zviretnik-xvi.