KLEŤSKÝ ZVÍŘETNÍK XII.
Jana Tichá - 28. 12. 2012
Přemýšlela jsem, zda letos mám psát o netopýrovi v ředitelně, chytrém liščeti nebo o pekingském kocourovi. Nakonec jsem si uvědomila, že je zde jeden početný druh kleťských obyvatel, který byl ve Zvířetníku až dosud ignorován. Nedávno se přišel připomenout až k hvězdárně.
Ano. Srnec obecný. Srnek a srnců se v kleťských lesích potuluje víc než zajíců. Při jedné z cest bylo skóre 17 srnek ku 1 zajíci. Popásají se na loučkách a pasekách, občas přebíhají přes cestu nebo dokonce postávají uprostřed silničky. Chytré srnky už poznají místní auta (vysílač, restaurace, lanovka, vojenský srub a my) po zvuku. Jen natočí ucho a ujistí-li se, že jde o dobře známý zvuk motoru, pasou se dál. Jedeme-li však v jinou než obvyklou hodinu diví se, až pohoršují. Případně stojí jak tetky na návsi a probírají zřejmě srnčí drby. Pouze vyplaší-li je někdo v lese, bezhlavě skáčou přes cestu. My naopak víme, kde jsou krmelce a srnčí trasy a v těchto úsecích dáváme ještě bedlivější pozor. Všeobecně se srnky pohybují v kleťském dopravním provozu logičtěji a rozumněji než například českobudějovické občanstvo na českobudějovických ulicích. Naší noční můrou při cestách mezi Kletí a českobudějovickým planetáriem je ulice F. A. Gerstnera. Občan chvátající na tamní Finanční úřad třímá v ruce desky s doklady a přechody pro chodce, natož pravidla dopravního provozu ignoruje. Stejně tak občan radostně vybíhající či vztekle se řítící z FÚ nevnímá jakákoliv vozidla až do velikosti tanku. To by kleťskou srnku jaktěživo nenapadlo.
Pokud jde o veverky, jejich množství ve sledované lokalitě ZH (zahrada hvězdárny) výrazně vzrostlo. Během roku k samičce Tmavoušici přibyly další dvě samičky - Rezavá a Tlapkovitá, tedy tmavohnědá s rezavým lemem kolem bílého bříška, čili s barevností původní Tlapky. Velká Tmavoušice se pasovala na alfa samičku, železnou packou chce vládnout celému okolí, občas dokonce i nám ("Tak kde jsou ty ořechy", buch, buch...).
Tlapkovitá je bojová samička, která si nedá od Tmavoušice i samečků nic líbit. Vůči lidem se ovšem hodně plachá. Rezavá je svým způsobem nejchytřejší. Dokáže si vyčíhat, kdy na krmítku nikdo jiný není, takže se v pohodě nakrmí a přitom se nepere a neprohání s kolegy. Na rozdíl od Tmavoušice je schopná vyjít s veverákem Zlaťákem (viz dále), takže sedí každý na jedné polovině okna a oba pilně dlabou. Naštěstí okno je dost široké. (BTW, již se připravuje evropský projekt na téma "Závislost chování veverek obecných na vzdálenosti mezi nimi" ;-) ). Vůči nám je Rezavá ostražitá.
Tyto tři pilné a šikovné samičky si na přelomu jara a léta pořídily několik mláďat. Blíž jsme se seznámili s dvěma tmavohnědými veveřaty, dle objevení se na americký Den nezávislosti říkat Indy jako Independence. Indíkové se projevovali jako typičtí splašení veveří puberťáci.
Třetím bylo krásně rezavé mládě, zřejmě "kopie" Rezavé samičky.
Stále nás navštěvuje výše zmíněný Zlaťák. Světle rezavý veveřák má hodně neobvyklé plavé zbarvení, kožíšek jako by zevnitř prosvítal světlounce béžově. Zlaťák má dokonce bílé fousky a světloučké drápky. Oči má však jiskrně černé jako jiné obvykle zbarvené veverky.
Nadto je Zlaťák na samečka obdivuhodně klidný a tolerantní. Většinou se shodne se s ostatními veverkami, nevyvolává honičky, nevyhání veveří kolegy z krmicího okna, ba naopak mnohdy vyženou samičky jeho. Pubertální veveřata však občas umravní, nejde-li to jinak.
Kromě Zlaťáka se občas objevuje tmavohnědý sameček zvaný Melír2. Pod jedním okem má úzkou narezlou linku jinak postavených chloupků, jako by se připálil kulmou při parádění :-) Takže letos se během léta občas objevilo 5 až 7 různých veverek za den. Prostě fůra veverek. Zatímco veveří populace se utěšeně rozrůstá, našeho kuňáka ( KLEŤSKÝ ZVÍŘETNÍK VIII.- O KUŇÁCÍCH). letos potkávaly samé nepříjemné záležitosti.
Nejprve měl na tvářičce mezi okem a koutkem tlamky zakouslé klíště tak, že skoro nemohl kousat. Posléze přišel s pocuchaným, oškubaným, opuchlým a potrhaným ocasem. A výsledně přišel bez části ocasu. Kolega mu začal říkal "Bezocasník", ale asi tak třetina délky chundelaté okrasy mu zůstala. Posléze ji i znovu ochlupatil. Narážky na stav ocasu však očividně nerad slyší a od této pohany se snaží chodit k nám "do cukrárny" tak, abychom jej neviděli. Dokud nespíme, jen se mihne nebo nepřijde. Po zhasnutí slyšíme, jak kuňák na parapetu dupe a haraší s piškoty. Přesto jsme rádi, že jej máme!
Foto (c) 2012, Miloš Tichý a Jana Tichá