VESTA NA VYSOČINĚ aneb stonařovské meteority

Letos si připomínáme 200. výročí od hromadného pádu meteoritů v okolí Stonařova na Jihlavsku, který se odehrál před 6. hodinou ranní 22. května roku 1808. Stonařovské meteority byly prvním zkoumaným vzorkem dosud neznámého typu meteoritů, dnes označovaným jako eukrity. Do té doby byly známy buď meteority železné (s příměsí niklu) nebo kamenné s kuličkovitými útvary (chondrami). Předpokládaný původ eukritů z planetky (4) Vesta tak spojuje stonařovské mateority s hledáním odpovědí na otázky spjaté s rannými fázemi formování planetárních těles ve sluneční soustavě.

Dobové záznamy pád meteoritů popisují jako událost, která vzbudila zájem v širokém okolí. Podle kronik v ono osudné ráno nad Stonařovem vládla jasná obloha. Náhle se však na nebi objevil velký ohnivý kužel a ozvala se ohlušující rána, kterou autoři písemných záznamů připodobňují k výstřelu z děla. Během následujících chvil se ozývalo ještě další dunění, které přecházelo ve svist doprovázející pád jednotlivých meteoritů. Na krajinu se velmi rychle snesla mlha hustá tak, že prý nebylo vidět víc než na 12 kroků. Mnozí svědci události v dobových zápisech popisují i náhlou přítomnost nepříliš vábného zápachu. Ti, kteří se k meteoritům dostali bezprostředně po jejich pádu, popsali, že kameny byly ještě horké.

Stonařovský déšť meteoritů pozorovalo relativně velké množství svědků. Tehdy totiž byla neděle a mnozí šli právě na mši do kostela. Podle kronik celý jev trval přibližně 8 minut, přičemž z nebes spadlo asi 200 až 300 kusů kamenů. Žádný z přihlížejících padajícími meteority nebyl zasažen, podle všeho dokonce nebyly ani žádné ztráty na dobytku ani na majetku. Velkou výhodou bylo, že Stonařov, byť malé městečko, ležel na císařské silnici spojující Jihlavu a Vídeň. Zprávy o události se po této „informační dálnici“ dostaly prostřednictvím formanů a dalších pocestných velmi rychle k vídeňským přírodovědcům i úřadům. Pověřovací list k úřednímu šetření vydal Jeho císařský majestát František I. Brzy se tak mohl na místě objevit Dr. Karel Schreibers (1775 – 1852), ředitel c. k. přírodovědného kabinetu ve Vídni. Tento badatel se zasloužil o velmi kvalitní zdokumentování celé události. V místě sbíral informace, ale i meteority samotné. Ve sběru informací i meteoritů byl kupodivu podpořen mnohdy tak vysmívanou rakouskou byrokracií. Místní šetření bylo prováděno v úzké spolupráci s krajským úřadem v Jihlavě.

Schreibers pečlivě zaznamenával informace o jednotlivých nálezech, takže dnes víme, že rozptylová elipsa zasáhla i celou řadu obcí sousedící se Stonařovem. Kameny se povedlo nalézt v obcích Otín, Rosice, Cerekvička, ale i Dlouhá Brtnice, Hladov, Stará Říše a řadě dalších. Oblast měla tvar elipsy orientované v severojižním směru o délce asi 12,5 km a šířce asi 4,8 km. Většina nalezených kusů měla hmotnost v rozmezí od 32 g do 48 g. Největší kus však měl hmotnost přibližně 6 kg. Pro Schreiberse se seznámení se stonařovskými meteority stalo podnětem k dlouhodobému studiu meteoritů, přivedl k němu mnohé své současníky a měl tak zásluhu na vzniku meteoritiky jako oboru.

Ohlasem události jsou i dvě dochované kramářské písně, které se meteoritům ze Stonařova věnují. Jen na ukázku:

....“co se stalo, si myslete,
 máje dvaadvacátého  :
Kamení černé padaly
z nebe převysokého,
jakoby oznamovali
konec světa celého.

Nedaleko u Jihlavy
ves Kámen se nazývá,
tam všecko lidské pohlaví
leknutím Boha vzývá,
neb velké, malé kamení
z oblak dolů pršely,
ach, tak strašlivé znamení
sme ještě neviděli.

Všichni lidé se divějí
těch kamenů podobě,
ale přeci nevědějí,
co mají mysliti sobě,
nic dobrého neznamená,
to divadlo z výsosti,
neb země jest naplněná
hříchem a bezbožností.
.....“

Jak vidno z úryvku kramářské písně, nevědělo místní obyvatelstvo, co si o celém úkazu myslet. Leč ani tehdejší přírodovědci si nebyli příliš jisti. Hned v počátcích výzkumů stonařovských meteoritů bylo totiž zřejmé, že jsou velmi neobvyklé a do té doby svým složením dokonce zcela neznámé. Hlavním vnějším znakem stonařovských meteoritů je černá kůra (krusta) na povrchu, která je sklovitá, lakově lesklá a poměrně tenká (méně než 1 mm). Je jakoby rozčeřena jemným žilkováním a důlky. Na některých kamenech je díky těmto stopám dokonce možné rozeznat čelní a týlní část kamene. Všechny tyto jevy vznikly při průletu kamenů atmosférou - ve velmi krátké době byl povrch kamenů roztaven a tavenina rozčeřena proudícím vzduchem. Tvar kamenů je většinou typicky klínovitý a mírně protažený. Dnes řadíme stonařovské meteority mezi tzv. HED achondrity, které pocházejí velmi pravděpodobně z planetky (4) Vesta. Meteorit Stonařov (ve světě uváděný dle německého názvu městyse jako Stannern) patří v této skupině mezi eukrity a je výrazně odlišný od ostatních - hovoří se proto o tzv. stonařovském trendu (Stannern trend). Nejnovější práce však přesvědčivě dokládají, že hornina stonařovského meteoritu vznikla již před 4,5 miliardy let. Meteorit je z mineralogického hlediska tvořen převážně živcem - plagioklasem (téměř čistým anortitem) a pyroxeny (pigeonitem, hyperstenem). V malém nebo zcela nepatrném množství jsou zastoupeny: hmota SiO₂ v různé formě, ilmenit, troilit, chromit a někdy fosforečnany. Stonařovské meteority lze nyní objevit ve sbírkách mnoha muzeí prakticky po celém světě. Největší nalezený kus se nachází v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni.

Městys Stonařov připravil k 200.výročí pádu meteoritů nezapomenutelné oslavy zahrnující přednesení kramářské písně sborem ZŠ Stonařov, odhalení památníku za účasti hejtmana kraje Vysočina, křtu planetky (61208) Stonařov objevené na Observatoři Kleť a pojmenované k připomenutí této události, výstavu a besedu o meteorech a meteoritech (Dr. Pavel Spurný z Ondřejova). Oslavy navštívené několika stovkami účastníků byly zakončeny neobvyklým a pozoruhodným ohňostrojem, který napodobil rachot, rány, hustou mlhu, dým a záblesky při události před 200.lety. Zmatení řidiči na hlavním tahu Stonařovem rozsvěceli mlhová světla. Jen ty kameny už znovu nepadaly :-)

(S použitím podkladů Mgr. Lubomíra Peltana ze Stonařova, tiskového prohlášení České astronomické společnosti číslo 115 z 20. 5. 2008, Muzea Vysočiny v Jihlavě, Naturhistorische Museum Wien a archivu autorky)