Polibek na dobrou noc

NEAR/Shoemaker vešla do historie jako první mise, která přinesla vědecky velmi kvalitní informace o vlastnostech planetky, a současně zvládla kontrolovaný sestup a následný výzkum jejího povrchu. S politováním však konstatujeme, že se dnes tato výjimečná událost pod tlakem ekologických aktivistů vykládá spíše jako první doložené znečištění tělesa tohoto druhu, tedy počátek problému, jenž běžně řešíme u valné většiny blízkozemních planetek." Historie kosmického výzkumu, vydáno v Los Franciscu v roce 2152.

"Mohu vám s potěšením sdělit, že sonda NEAR přistála na povrchu Erosu. Stále od ní přitom dostáváme slabý signál, což znamená, že vysílá přímo z planetky. Poprvé tak pozemská laboratoř dosedla na tak malém tělese," komentoval v přímém přenosu Robert Farquhar, vedoucí výpravy .

Sonda Shoemaker/NEAR přistála na povrchu planetky Eros v pondělí 12. února ve 21:02:10 našeho času, se na jižní polokouli 35 jižní šířky, kde je od 1. února 2001 léto. Šance na přežití odhadovaná na 1 ku 100 přitom vyšla! Sledovací stanice NASA ve Španělsku a Kalifornii totiž i poté sledovaly slabý signál ze širokopásmové antény.

Celý manévr začal už o čtyři a půl hodiny dříve, kdy se observatoř po dvacetisekundovém hoření hydrazinového motoru pozvolna vydala k povrchu. Čtyři další korekce ve výšce pěti kilometrů pak její sestup ještě zpomalily na 1,5 až 1,9 metru za sekundu. Technici v řídícím středisku -- v Laboratoři aplikované fyziky Johns Hokins University v Marylandu -- od té chvíle s napětím sledovali jeden záběr za druhým. Celkem se jich podařilo získat více než sedm desítek. Na posledním ze vzdálenosti jenom 120 metrů spatřili detaily o velikosti pouze jeden centimetr.

Všechno vidíme více než zřetelně," popsal tento výsledek Joseph Veverka, vedoucí obrazového týmu Shoemaker/NEAR. "Záběry to jsou naprosto fantastické. Byla to obrovská zkušenost sedět zde v řídícím středisku a spolu se sondou sestupovat k povrchu." Snímky totiž ukázaly rozbité valouny, kráter o velikosti fotbalového hřiště vyplněný jemným prachem a zvláštní oblast, jakoby zkolabované klenby.

Přistání na povrch Erosu rozhodně jednoduché nebylo: Službu mohl vypovědět raketový motor. Kamera nemusela mířit správným směrem. Sonda si to také mohla namířit do vražedně komplikovaného terénu. Přesto všechno se ale manévr zdařil. Korekční motorky totiž pád Shoemaker/NEAR jemně brzdily až do poslední chvíle a pracovat přestaly až v okamžiku kontaktu s povrchem.

"Bylo to přistání, ne pád," vyvrátil dřívější popis celého manévru Robert Farquhar. Řídící středisko, stejně jako mluvčí NASA totiž hovořili o "kontrolované srážce" sondy s planetkou. Nyní je ale zřejmé, že Shomeaker/NEAR -- observatoř o hmotnosti kolem půl tuny a rozměrech menšího osobního automobilu, dosedla rychlostí svižné lidské chůze. Leží na boku, opřená o dvojici slunečních panelů, jenom dvě stě metrů od předem vytipovaného místa -- u okraje rozsáhlé prolákliny Himeros, na rozhraní dvou geologicky rozdílných oblastí. Připomeňme, že s rychlostí 1,5 až 1,8 metru za sekundu šlo o nejpomalejší přistání v dějinách pozemské kosmonautiky. Na Marsu, Měsíci i Venuši to pokaždé byly výrazně tvrdší nárazy.

"Je v podstatě potvrzeno, že naše matematické modely, které jsme při sestupu použili, nemají chybu," komentoval jeden z důsledků úspěšného manévru Boby Williams. "Dokud to nevyzkoušíte, nemůžete si být nikdy jisti. Vlastně to pro nás byl jakási klíčový test. A sonda udělala přesně to, co jsme očekávali. Co víc si přát?"

A šmitec. Tímto manévrem měla výprava skončit. Tedy skončit. Ve hře byly ještě dva scénáře. První, velmi pravděpodobný, že Shoemaker/NEAR po "srážce" ztichne. Podle předem zadaných instrukcí se proto měla sonda pokusit večer 14. února znovu vzlétnout a s ohledem na množství zbývajícího paliva vystoupat až čtyři sta metrů vysoko.

Podobný kousek zorganizovala NASA už v roce 1967. Sedmnáctého listopadu tehdy Surveyor 6 na dvě a půl sekundy zapálil motor a na Měsíci poskočil o necelé tři metry.

I když se měla sonda během krátkého letu pokusit o několik dalších záběrů, smyslem manévru bylo něco úplně jiného: Technici doufali, že se při druhém dosednutí změní orientace antény a že s nimi poté naváže přerušený kontakt.

Jenomže v pondělí 12. února k žádné ztrátě signálu nedošlo. Prostřednictvím širokopásmové antény víme, že je sonda po technické stránce zcela v pořádku. Sluneční panely dodávají dostatek elektrické energie a odborníci se nyní snaží získat nějaké informace z palubních přístrojů. NASA výpravu prodloužila o dalších sedm až deset dní a technici pokus o krátký skok odvolali. Ostatně už předtím bylo zřejmé, že nedostatek paliva -- méně než osm kilogramů a spíše něco kolem nuly -- dělá manévr hodně riskantní.

Háček je bohužel v tom, že se většina detektorů nachází na spodku observatoře, který je nyní z části zabořen do kyprého povrchu. Žádné snímky tudíž přímo z povrchu nedostaneme. Kromě toho, že je kamera ve velmi nevýhodné poloze, datově náročné snímky by řídící středisko širokopásmovou anténou protlačilo jenom velmi pomalu. (Při běžném provozu se využívala hlavní parabolická anténa s výrazně větší přenosovou kapacitou.) Technici nebudou -- oproti původním představám -- znovu zapínat ani magnetometr, který při sestupu stejně nezaznamenal přítomnost žádného zbytkového magnetického pole.

"Nyní, když jsme přistáli, stává se naším hlavním cílem měření gama spektrometrem," prozradil další studium Robert Nelson z týmu mise Shoemaker/NEAR.

Tento detektor ze vzdálenosti několika kilometrů "očmuchával" mineralogické a chemické složení povrchu Erosu do hloubky až dvaceti centimetrů. Nyní se ale nachází přímo na povrchu, což jeho citlivost zvětšilo nejmíň desetkrát.

Mise Shoemaker/NEAR je tedy -- nečekaně -- ještě o několik dní prodloužena. Ba co víc. Zcela nad plán zřejmě přinese i několik dalších zajímavých informací. Prokousat se záplavou posbíraných dat si sice vyžádá ještě řadu roků, jedno je ale jisté už nyní: Shoemaker/NEAR se zapsala zlatým písmem do dějin pozemské kosmonautiky.

Jiří Dušek
Zdroj: JHUAPL News, Space.com a další (převzato z IAN)