PLANETKY V BERLÍNĚ aneb ASTEROIDS, COMETS, METEORS 2002

Ani široké současné technické prostředky celosvětové komunikace včetně stále se rozrůstajících možností internetu nevyrušily potřebu vědců setkávat se na konferencích, sympoziích a workshopech. Osobní kontakt, bouřlivé diskuze navazující na právě pronesený referát či prolínající se hloučky debatujících odborníků a studentů u vývěsek na chodbách konferenčního centra jsou zřejmě stále jednou z hybných sil vědy. Platí to i pro astronomii. Pro profesionální astronomy věnující se výzkumu planetek je jednou z nejvýznamnějších příležitostí k pracovním setkáním série konferencí ACM - Asteroids, Comets, Meteors.

Konference ACM vznikly s cílem přivést dohromady astronomy věnující se malým tělesům sluneční soustavy - planetkám, kometám i meteorům - a umožnit jim hledat vzájemném vztahy a souvislosti mezi objekty jejich zájmu. První ACM konference se konala ve švédské Uppsale v roce 1983 a další následovaly vždy s několikaletým odstupem, v letech 1985 a 1989 opět v Uppsale, 1991 v americkém Flagstaffu, 1993 v italském Belgirate, 1996 ve Versailles a 1999 v americké Ithace. Přitom narůstá počet účastníků, přibývá předkládaných poznatků a hlavně výsledky jednotlivých odborníků a týmů se skládají ve stále přesnější obraz sluneční soustavy, našeho nejbližšího vesmírného okolí.

Letošní už osmá ACM konference se konala na přelomu července a srpna 2002 v Berlíně. Místem jednání byla Technická univerzita v bývalé "západní" části Berlína na okraji parku Tiergarten. Staronové hlavní město Německa je nyní obrovským staveništěm, včetně Brandenburské brány, symbolu Berlína i konference, zabalené do lešení. Sympatickou výzdobou letního velkoměsta byli plastoví berlínští medvědi v životní velikosti, vyzdobení výtvarníky z celého světa - mědvědi zlatí, puntíkovaní, kytičkovaní, staroegyptští či svatební stáli v ulicích a parcích jakoby chtěli dokázat, že Berlín unese více šíleností než jen Love Parade jednou ročně.

Počet účastníků ACM 2002 přesáhl čtyři stovky. Přijeli z více než třiceti zemí světa. O pořádání dalších ročníků ACM se vede téměř stejný boj jako o pořádání olympijských her a stejně tak čas vyhrazený na ústní referát získávají jen nejkvalitnější příspěvky.

Hlavními prezentovanými okruhy výzkumu planetek byly na ACM 2002 blízkozemní asteroidy, tělesa za drahou Neptunu, dvojité planetky či planetky vlastnící měsíčky a planetky zkoumané už coby tělesa s vlastní geologií, geofyzikou s využitím nejmodernější techniky včetně kosmických sond.

Blízkozemní planetky či asteroidy (NEO) jsou jedním z nejzajímavějších oborů studia, jak z hlediska základního výzkumu, tak zároveň z hlediska jejich možnosti srazit se se Zemí a ohrozit tak lidskou civilizaci. Vystoupení a prezentace odborníků na ACM 2002 zahrnulo celé široké spektrum studia NEOs od velkých hledacích programů přes následnou astrometrii jednotlivých těles nutnou pro přesné výpočty jejich drah, vlivy, které působí na změny jejich drah, odhady celkové populace blízkozemních těles, výpočty možných budoucích přiblížení jednotlivých těles k Zemi a systémy pro tyto výpočty, až po fyzikální charakteristiky jednotlivých těles a jejich zobecnění v hledání zdrojů NEO ve sluneční soustavě.

Právě na srpen 2002 připadlo desáté výročí objevení prvního transneptunického tělesa, známého 1992 QB1. Pokud jde o transneptunická tělesa - TNO (či tělesa Kuiperova pásu - KBO, obor je tak nový, že obojí označení je možné), nacházíme se nyní v období podobném roku 1900 v případě planetek hlavního pásu. Poměrně rychle přibývá nově objevených těles, nyní jich známe cca. šest stovek, a zároveň se pokoušíme o první zobecnění našich poznatků a pochopení stávající populace i jejího vývoje. Podle typů drah je lze rozdělit na klasická TNOs či cubewanos (podobná prvnímu QB1), plutina s dráhou podobnopu Plutu (právě Pluto je ve skutečnosti prvním známým transneptunickým tělesem, jenom jsme si to bez znalosti ostatních neměli jak uvědomit) a objekty rozptýleného disku (s anglickou zkratkou SDO). Podle kolorimetrických dat a spekter lze také transneptunická tělesa rozdělit na "šedá" a "červená". Astronomové zkoumají zda jejich povrch je přetvořen impakty nebo zářením. Zásluhou adaptivní optiky na obřích pozemských dalekohledech i pozorování pořízených Hubblovým teleskopem na oběžné dráze jsme už poznali některá TNO jako individuální tělesa, v několika případech dokonce se satelity, takže i v populaci Kuiperova pásu už známe měsíce hlavních těles či spíše tělesa dvojitá.

O satelitech planetek či dvojitých tělesech víme nejen u TNOs, ale první měsíček jsme poznali u planetky hlavního pásu (243) Ida a detekované byly též u blízkozemních asteroidů. Zatímco u transneptunických těles bývají obě složky přibližně stejně velké, u planetek hlavního pásu jsou obvyklé malé satelity a blízkozemních těles jsou tyto poměry různé. Nejpřesvědčivější detekce podvojnosti těles pocházejí z kosmických sond, radarových dat a přímé vizuální detekce na snímcích s dostatečným rozlišením (adaptivní optika, HST).

Astronomové netrpělivě čekají na výsledky pozorování vybraných těles zblízka prostřednictvím kosmických sond. Po úspěšné misi sondy NEAR-Shoemaker k blízkozemnímu asteroidu Eros v roce 2001 se očekává japonská sonda MUSES-C k blízkozemnímu asteroidu 1998 SF36, sonda NASA Stardust ke kometě P/Wild 2, neboť cestou navštíví i planetku Annefrank, stejně tak evropská sonda ROSETTA kromě komety 46P/Wirtanen prolétne těsně kolem planetek Otawara a Siwa a připravuje se mise NASA pod názvem DAWN k největším známým planetkám hlavního pásu Vesta a Ceres. Právě data získaná z kosmických sond dávají nejpřesnější představu nejen o velikosti, hmotnosti, tvaru a případných satelitech dané planetky, ale i o složení jejího povrchu aj.

Také výběr cílů pro kosmické sondy ukazuje jak je provázán výzkum planetek a komet. Lze však nalézt nejen spojitosti ve výzkumu ale ve vlastních tělesech. Kuiperův pás těles je považován za zdroj komet Jupiterovy rodiny, některé blízkozemní "asteroidy" jsou zřejmě nefunkční komety, nevytvářející komu a ohon kvůli krustě vytvořené na povrchu, meteority pocházejí jak z komet, tak z planetek.

Účastníci ACM2002 - zleva K. Meech (Univ. Hawaii), B. Marsden (Minor Planet Center), M. Tichý (Kleť)

Ačkoliv astronomie je už ze samé podstaty nutně vědou velmi mezinárodní, z hlediska renomé České republiky ve světě nás může těšit, že mezi účastníky konference ACM 2002 byli i čeští astronomové ze všech tří profesionálních astronomických institucí věnujících se malým tělesům sluneční soustavy. Kolegové z Astronomického ústavu Univerzity Karlovy v Praze představili výsledky z výzkumu tzv. Yarkovského efektu, stručně řečeno vlivu tepelného záření na změny dráhy asteroidů. Navíc je fajn, že od nich nejezdí jen známí odborníci, ale i jejich studenti. Z výsledků AsÚ AV ČR nejvíc zaujala detekce průletu meteoritu Neuschwanstein ze 6.4.2002 a hlavně zjištění, že jeho dráha ve sluneční soustavě je s největší pravděpodobností shodná s dráhou meteoritu Příbram nalezeného ondřejovským týmem v roce 1959, a tedy jde zřejmě v obou případech o úlomek stejné planetky typu Apollo. Referát astronomů z jihočeské Observatoře Kleť na ACM 2002 představil jejich nový projekt využívající nový 1,06-m teleskop KLENOT pro sledování planetek. Mezi první výsledky KLENOTu získané za prvních pět měsíců provozu patřila přesná následná astrometrie více než desítky tzv. virtuálních impaktorů, která umožnila vyloučit možnost srážky těchto blízkozemních planetek se Zemí či objev blízkozemního asteroidu 2002 LK typu Apollo. Observatoř Kleť se s KLENOTem zařadila do významné leč úzké skupinky světových profesionálních 1-metrových a větších dalekohledů věnovaných plně sledování planetek s neobvyklými drahami.

Nejtěžší věcí prý je předpovídání budoucnosti. Proto lze jen obtížně nastínit směry výzkumu, které budou astronomové prezentovat za tři roky, v létě 2005, na další konferenci ACM v Rio de Janeiru. Před devíti lety hovořila nenápadná drobná astronomka v kytičkovaných šatech, spoluobjevitelka 1992 QB1 o jednom transneptunickém tělese. Dnes je z Jane Luu jedna z hvězd americké astronomie a Kuiperův pás novou oblastí sluneční soustavy. Před šesti lety hovořila Eleanor Helin o novém projektu NEAT na hledání blízkozemních těles a v sále i v kuloárech létaly poznámky o 50 až 70 procentech falešných detekcí jejich software. Dnes má NEAT pozorovací čas na velkých havajských i palomarských dalekohledech a v počtu objevů reálných blízkozemních asteroidů i komet zdatně sekunduje největšímu americkému projektu LINEAR. Co tedy asi uslyšíme v Riu? Richard Binzel, odborník ve spektrech planetek, ve svém shrnutí letošního ACM vyzdvihl velký počet mladých odborníků mezi přednášejícími. Takže se snad máme v budoucnu na co těšit.