Miloš Tichý - 9. 9. 2003 | přístupy: | vytisknout článek
Juno, třetí objevená planetka, byla poprvé pozorována počátkem devatenáctého století. Obíhá kolem Slunce s tisící souputníky v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Patří zde se svým průměrem 240 kilometrů mezi největší tělesa. Nyní víme o jeho tvaru a povrchu více
Detailní snímky planetky (3) Juno pořídili astronomové z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics v době, kdy byl asteroid vzdálen od Země pouhé 1,1 astronomické jednotky, tj. přibližně 165 milionů kilometrů. I tak bylo Juno na obloze velmi malé, jen o rozměru 330 úhlových milisekund (tj. 0,33 úhlové vteřiny). Abychom si to uměli představit, je to jako pozorovat deseticent ze vzdálenosti 11 kilometrů.
Pro pozorování byl použit 2,5-metrový Hooker teleskop na Mount Wilsonu (přesněji řečeno zdejší 100-palcový reflektor). Jako většina ostatních planetek má i Juno, i přes svou velikost, nepravidelný tvar s povrchem posetým krátery.
Snímky byly pořízeny v různých oblastech viditelné a blízké infračervené části spektra. Umožnily nám odhalit i další zajímavost planetky - kráter, který vznikl z astronomického hlediska v poměrně nedávné době. Povrch planetek je neustále bombardován mikrometeoroidy, čímž je vytvářen velice jemných regolit, tříšť úlomků, která pokrývá jejich povrch. Při dopadu většího tělesa jsou ale odkryty hlubší oblasti, které tvoří daleko větší úlomky. Tento hrubý regolit má nižší odrazivost v blízké infračervené oblasti, a proto lze na snímcích v pásmu 833 nm a 934 nm (dolní dva ze čtveřice obrázků) spatřit v levé dolní části planetky velkou tmavou oblast, která představuje onen mladý kráter o průměru přibližně 90 kilometrů.
Zdroj: CfA Press Release
1 887 586 návštěv od 1. března 2003
