200 vzdálených balvanů aneb dvě stě transneptunických těles

Transneptunická tělesa, nazývaná také členy transneptunického pásu, Kuiperova pásu či Edgeworth-Kuiperova pásu jsou tělesa obíhající kolem Slunce ve vzdálenostech o něco větších než je oběžná dráha planety Neptun. Objevů transneptunických těles dranmaticky přibýva v posledních letech, polovina z nich byla objevena v posledních dvanácti měsících. Za první známé TNO můžeme považovat těleso objevené v roce 1992 a známé pod označením 1992 QB1, ovšem pokud budeme považovat za člena Kuiperova pásu též Pluto, posouvá se tato časová hranice už do roku 1930. Transneptunickou velmocí jsou Havajské ostrovy, kde David Jewitt, Jane Luu a další jejich kolegové objevili jak 1992 QB1, tak velké množství z oněch zmíněných dvou set. Následuje 4-m reflektor na Cerro Tololo, La Palma, ESO, 5-m dalekohled na Mt. Palomaru.

Transneptunická tělesa se obvykle dělí do dvou základních skupin. První z nich jsou "klasické objekty Kuiperova pásu" nazývané též "cubewanos" podle anglické výslovnosti předběžného označení prvního z nich "kjůbíwan" 1992 QB1. Pohybují se po drahách s malou výstředností, se sklonem do cca 30 stupňů a střední vzdáleností od Slunce mezi 42 a 47 AU. Druhou velkou skupinou jsou takzvaná "plutinos", pochopitelně nazvaná dle Pluta, které je jejich prototypem. Jejich střední vzdálenost od Slunce je 39 AU a pohybují se v rezonanci 3:2 s Neptunem, což je chrání před těsným přiblížením k Neptunu samému, s výstředností dráhy více než 0,3 mohou křižovat dráhu Neptunu. Z TNO s dobře určenou dráhou jich je téměř padesát procent klasických TNO neboli cubewanos, a téměř čtyřicet procent plutinos. Kolem dalších pěti procent má oběžné doby dvojnásobné než Neptun a tedy jejich střední vzdálenost od Slunce 48 AU. Následuje několik objektů v dalších rezonancích s Neptunem (3:4, 3:5). Poslední, zato možná nejzajímavější kategorií TNO jsou objekty většinou označované jako součást "rozptýleného disku", anglicky se nazývají "scattered-disk objects" a je otázka, jaký je nejvýstižnější český ekvivalent tohoto označení. Jediným objektem tohoto typu, který byl dosti dobře pozorován, je známé těleso 1996 TL66, které se v přísluní dostává až na 35 AU ke Slunci, v odsluní se však nachází 135 AU od Slunce. Letos v únoru byly objeveny čtyři další TNO s podobným typem dráhy s velkou excentricitou kolem 0,5 a dá se předpokládat, že také některé ze ztracených TNO mohou mít podobné dráhy a bude třeba to brát v úvahu pro jejich znovunalezení.

Potíž s transneptunickými tělesy spočívá v tom, že jsou velmi slabá, jasnost mnohých z nich je hluboko pod 20. magnitudou, mnohé kolem 23. magnitudy, takže jejich pozorování obecně vyžaduje použití velkých dalekohledů s průměry kolem 2 metrů či více. Výjimkami jsou "jasnější" z nich kolem 20,7 ­ 21,0 mag., které byly pozorovány dalekohledy s průměrem 0,6 ­ 1,0 metru. (Kleťský 57-centimetrový reflektor, s nímž bylo pozorováno právě těleso 1996 TL66, byl v té době nejmenším přístrojem na světě, s jakým byla pořízena přesná astrometrická měření transneptunického tělesa). Z toho vyplývá, že pro mnohé z TNO není dostatek přesných měření pro určení dráhy. Jenom 34 procent dosud známých TNO bylo pozorováno ve více opozicích, a dráhy mnohých z nich pro než existuje jenom několik pozorování v krátkém oblouku dráhy, jsou stále jen odhady. Největší hádankou pak jsou ani ne tak cubewanos či plutinos, ale právě tělesa onoho podivného třetího typu. První z objevených Kentaurů známý Chiron spořádaně obíhá kolem Slunce mezi drahami Saturnu a Uranu. Mnohá další "kentaurovitá" tělesa však nejsou tak jednoznačná. Třeba 1995 SN55 má přísluní v 8 AU a odsluní v 39 AU, mohli bychom ho tedy v podstatě považovat jak za Kentaura, tak za TNO typu TL66 čili součást rozptýleného disku. Podobnou "obludou" je nedávno objevené těleso 1999 TD10. A zbývají ještě potíže kometárního rázu. Už zmíněný Kentaur Chiron projevuje jakousi kometární aktivitu. Široká fronta autorů považuje Kentaury a TNO za jakési protokomety. Jiní Kentauři kometární aktivitu neprokazují. Prostě, jak v závěru tiskové zprávy Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics poznamenal Brian Marsden, můžeme sice oslavovat a pyšnit se překročením hranice dvou set známých transneptunických těles, ale nevíme vlastně, co jsou přesně zač.

Jana Tichá, Observatoř Kleť (psáno pro IAN)
(21.11.1999)